Úhel pohledu

Někdy chodím kolem jednoho objektu a říkám si, že to nemám jak vyfotit. Jenže pak se podívám ještě jednou a řeknu si – a proč nezkusím něco jiného? Proč se někdy nesoustředím více na detail, na strukturu a na materiál?


Kinofilm na vzestupu?

Nedávno známý výrobce celuloidových proužků Ilford oslovil tisíce lidí z více než 70ti zemí, aby zmapoval (nejen) své zákazníky a zjistil, jak na tom je analogový svět fotografie, jaká je skladba lidí, kteří na film fotí a jak se k tomu vlastně dostali.film

Výsledky mě osobně dost překvapily. Celých 30 % respondentů bylo ve věku pod 35 let, z toho 60 % fotí analogově méně než 5 let. Pro mě bylo překvapením i to, že celých 98 % respondentů někdy fotilo na černobílý film, z toho 31 % z nich nefotí na nic jiného. Výhradně na barevné filmy fotí pouhá 2 %.

Hodně oslovených nadšenců se k focení dostalo díky svým blízkým, kteří jim dali analogový fotoaparát jako dárek. Sami si pak nastudovali práci s kinofilmem z knih nebo na internetu. Zdá se, že „úplná kontrola“ nad výsledkem fascinuje plných 49 %, protože si filmy i fotky dělají sami doma v temné komoře. Několik z nich jako důvod, proč fotí na analog odpovídalo, že „Je to zábava“ nebo „Je to retro“, někteří ale uvedli, že chtějí opravdu přemýšlet nad fotografií jako takovou a film omezený na 36/12 snímků je pozitivně motivuje k tomu, aby nevyfotili 15 fotek jedné a té samé věci.

Celý tenhle průzkum mě naplnil optimismem. Ukazuje, že kinofilm není zapomenuté médium, že se vrací na scénu a že jsou lidé, kteří si v něm našli to své. Analogu zdar!

Zdroj: www.ilfordphoto.com, celý článek najdete na stránkách Ilfordu


Stokrát a pokaždé jinak

O víkendu pořádal Jirka další ze svých báječných kurzů. Trasu má vymyšlenou skvělou, ale pro mě jako pro pravidelného účastníka je vlastně podobná, takže s každou další výpravou mě to nutí hledat objekty a náměty, které jsem do té doby neobjevila. Beru to jako výzvu a musím se pochválit, protože zatím se mi nestalo, že bych neměla co vyfotit. Jen to dokazuje, že pokud se dostanete na nějaké frekventované místo, které již vyfotilo několik lidí před vámi, s trochou snahy se vám podaří najít si tu svoji jedinečnou fotku. 


Šicí stroj Lada 233

Pamatuji si to jako dnes. Jsem na chalupě u babičky a chodím do spodního pokoje v přízemí, kde podlaha vrže při každém našlápnutí, na jedné stěně je po celé délce stará vitrína, kde jsou samé vzácné poklady a několik knížek, na druhé straně konferenční stolek a rozkládací gauč, na kterém se krásně válelo, a také je tam velké třídílné okno, pod kterým stojí šicí stroj. Takový ten starý, šlapací, Bobbin s dřevenou deskou a kovovým spodkem. Nádhera. Vždycky se mi líbil ten zvuk, když na něm babička šila a vzpomínám na ten vzácný okamžik, kdy jsem si za něj sedla a ušila pár stehů na závěsu.


Test filmu Revolog Texture

Byla jsem oslovena LukášemHistogramu  jestli bych si nechtěla vyzkoušet nějaký film a napsat o něm. Báječná nabídka, zvlášť pro analogového nadšence. Výběr byl zcela na Lukášovi, takže když jsem zjistila, jaký film jsem dostala do ruky, trochu jsem váhala  jak s ním naložit. Lomografie není nic pro mě, tyhle přidané efekty jsem nikdy neuměla docenit a kromě hodně prošlé Agfy, které mám doma nějakou záhadou asi 50 ks jsem s vědomě “nekvalitními” filmy neexperimentovala. Po hodně dlouhé době jsem tedy měla pocit, že mám v ruce foťák, rozhlížím se kolem a nevím co vyfotit.


Všechno jde, když se chce

Blíží se konec roku 2014, který pro mě byl rokem velkých změn hlavně v osobním životě. Vybudovala jsem si svůj nový domov, vyrovnala se s minulostí, našla ztracené sebevědomí, začala skvělý vztah a změnila práci. Přesně v tomhle pořadí.

Změnit práci jsem se rozhodla hlavně z důvodu vyčerpání, pracovního stereotypu a přetrvávajícího pocitu, že cokoli udělám, bude to málo. Myslela jsem, že když změním zaměstnavatele, že se tím můj problém vyřeší. Nové prostředí, nová práce, noví kolegové a nové věci, které bude potřeba se naučit nebo řešit. Bohužel ale tato změna odhalila jinou věc. Uvědomila jsem si, že chyba není v zaměstnavateli nebo v mém vedení. Došlo mi, že moje práce nikdy nebude jiná. Bude se lišit jenom v objemu činností, razítku na dokumentech a programu, který budu používat.

Uvědomit si a hlavně přiznat nahlas, že práce, kterou dělám 8 let mě nebaví a nenaplňuje nebylo snadné. Ale uvědomit si a pojmenovat to, co bych tedy vlastně chtěla dělat je mnohem těžší. Baví mě věci, u kterých musím přemýšlet. Práce, kde se po mě chce kreativní myšlení, řešení problémů a komunikace s lidmi. Vždycky mě bavilo řešit věci, které ostatní označili jako “tohle nejde udělat”, “to nemůžu sehnat” nebo “to se nedá zařídit”, protože zastávám názor, že všechno jde – jen se musí chtít a vědět jak na to.

Teď tuhle taktiku využiji i na sebe. Dříve jsem si naříkala, že “nedokážu vymyslet, co chci dělat” a “nikdo mi bez praxe práci nedá”, ale já vím, že to je jen občasná slabost a že co si usmyslím, to nakonec dokážu. Protože chci a věřím, že nic není nemožné.

PS: Zažili jste takovou situaci? Nebo máte nějaké užitečné tipy? Napište 🙂


Na zahradě

Na zahradách u rodinných domů a chalup mám ráda ta krásná zákoutí, kde se nachází organizovaný nepořádek. Vždycky na mě dýchne příjemná atmosféra, protože od klasického nepořádku jde snadno rozeznat. V organizovaném nepořádku vidíte, že nad uložením věcí někdo přemýšlel, dal si práci s tím, aby to nějak vypadalo. Chtěl, aby o věci nezakopával a aby se jim nic nestalo, i když jsou položeny jen tak.


Nová hračka – Minox 35 EL

Udělala jsem si radost. Ještě hodně před Vánoci, ale někdy prostě neodoláte. Pořídila jsem si nový fotopřístroj. Už nějakou dobu jsem si říkala, že bych ráda měla přístroj, který můžu mít pořád s sebou. Něco maličkého, co se vejde i do mojí kabelky. Co můžu mít u sebe, i když zrovna cíleně nejdu fotit. Vyhlídla jsem si Tessinu 35, kterou si ještě určitě pořídím, už pro tu sběratelskou radost. Jenže její pořízení nebude jednoduché a zřejmě bude nějakou dobu trvat, než najdu “tu pravou”. Proto mi udělalo velkou radost, že jsem objevila jiný poklad – Minox 35 EL, který zdá se splňuje mé požadavky. Kvalita fotek není pochopitelně jako z Nikonu, ani jsem na první focení nezvolila nejvhodnější film (400 ISO je už znát), ani nebylo to nejlepší počasí, ale i přes to jsem s výsledky spokojená. Myslím, že s touhle hračkou si ještě užiji spoustu zábavy.


Hlavní nádraží

Počasí neporučíte, takže nikoho moc nepřekvapilo, že při Jirkově zářijovém kurzu pršelo. A to docela dost. Muselo se tedy najít místo, kde bychom se schovali před deštěm, ale i tak mohli vyzkoušet to, co nás Jirka při dopolední přednášce naučil. Po společné debatě jsme se schovali na Hlavní nádraží, kde se nakonec našlo pár námětů k vyfotografování.


“Tak my jedeme do Holandska a ty tu fotíš kočky!?”

Že jsme letos byli na dovolené v Holandsku jsem se už zmínila, posílala jsem i pár fotek, které jsou pro Holandsko svým způsobem typické. Při našich cestách po holandských uličkách jsem ale také potkala pár zvířat, které jsem se pokusila vyfotit (pokud jsem je tedy ještě předtím nevyplašila). Normálně podobné věci nefotím, ani mě to vlastně neláká, možná proto si ze mě Jirka dělal pořád legraci: “Tak my jedeme do Holandska a ty tu fotíš kočky!?”