Jak jsem se dostala k analogové fotografii jsem vám vyprávěla minule. V poslední době jsem ale bohužel moc nefotila. Spousta práce, osobní záležitosti – prostě na to nebylo vhodné myšlenkové rozpoložení. Letos při stěhování jsem ale objevila tu krabici pod postelí, kde mám veškeré vybavení na práci s filmem a hned se mi po tom zastesklo. Hned vedle byla krabice s veškerými fotopřístroji a bylo jasno – chci se tomu opět začít věnovat, zase si vyfotit a vyvolat svůj vlastní film.

Natěšenost byla veliká, odhodlání také a pár vyfocených filmů z dovolené mě čekalo v lednici. Jenže pak mě přepadla lehká panika. Dlouho jsem to nedělala – co když to pokazím, něco zapomenu nebo popletu časy, teploty, co já vím. Rozhodla jsem se tedy pro jistotu si celý postup zopakovat. Začala jsem hledat na internetu návody, kterých je k dispozici poměrně dost a zběžně je pročítala. A hned jsem se zarazila. Proč všude vyvolávání filmů vysvětlují tak složitě? Kdybych si to přečetla jako neznalý „vyvolávač“, hned se leknu a radši si film nechám vyvolat ve fotolabu. Samozřejmě z praxe vím, že je spousta okolností a rizik, které ovlivňují vyvolávací proces, že je i spousta vylepšení a vychytávek. Ale má cenu tohle vysvětlovat úplnému začátečníkovi, který si to třeba chce jen vyzkoušet?

Zkusila jsem se nad tím trochu zamyslet a sepsat základní, jednoduchý postup, který by začínající vyvolávače neměl vyděsit, ale naopak trochu uklidnit. Proto se v následujících týdnech můžete těšit na kompletního průvodce vyvoláváním filmu v domácích podmínkách pro úplné začátečníky. Pokud máte nějaké tipy, které by stálo za to zmínit, určitě mi je napište, ať předáme našim novým vyvolávačům co nejlepší rady do začátku a přetáhneme je na naši nedigitální stranu :-)