Pamatuji si to jako dnes. Jsem na chalupě u babičky a chodím do spodního pokoje v přízemí, kde podlaha vrže při každém našlápnutí, na jedné stěně je po celé délce stará vitrína, kde jsou samé vzácné poklady a několik knížek, na druhé straně konferenční stolek a rozkládací gauč, na kterém se krásně válelo, a také je tam velké třídílné okno, pod kterým stojí šicí stroj. Takový ten starý, šlapací, Bobbin s dřevenou deskou a kovovým spodkem. Nádhera. Vždycky se mi líbil ten zvuk, když na něm babička šila a vzpomínám na ten vzácný okamžik, kdy jsem si za něj sedla a ušila pár stehů na závěsu.

Od té doby uplynulo dost let, ale já jsem si vždycky říkala, že takový poklad bych jednou ráda měla doma. Loni v létě jsem si ho už málem pořídila, jenže nakonec jsem se k tomu bohužel nerozhoupala. Letos o Vánocích se to ve mě zlomilo a navíc Jirka mě přesvědčil, že si mám splnit svůj sen, tak padlo rozhodnutí, že nějaký seženu. Nejdřív jsem hledala na internetu, i jsem si jeden vyhlídla a už to vypadalo, že pro něj pojedeme. Jenže jsem se pak prořekla před mamkou, cože si to chystám pořídit domů a bylo po plánech – „Jestli chceš, tak doma jeden takový šicí stroj mám.“ Nebylo o čem přemýšlet. Je sice „modernější“ než jaký měla babička, ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy pořádně nešila a všechno se musím teprve naučit a zjistit, jestli mě to bude vůbec bavit, neváhala jsem a řekla, že si pro něj přijedu.

Je to Lada 233 z roku 1954 a je skvělá! První večer jsem zkoumala co a jak nastavit, jak vlastně šít, udělala několik stehů a poprala jsem se s entlováním. Usínala jsem nadšená a natěšená, s hlavou plnou otázek, jak se asi šije tohle a tamto. Celou noc se mi pak zdálo o šití.

Jako první jsem si zkusila ušít látkovou tašku na věci, co nosím s sebou do práce a nevejdou se mi do kabelky. Měla jsem málo látky, dokonce jsem i zvolila špatný postup šití, takže jsem musela v polovině začít znovu, taška měla nakonec velikost tak na svačinu a diář, ale tu radost, když jsem to dokončila a vypadalo to jako taška, tu mi nic nezkazí. Teď už vím jak na to, můj druhý pokus bude určitě o moc lepší a když budu trénovat a zkoušet, jednou si ušiji ty šaty ve stylu 50. let, po kterých pořád koukám.