Matka a dítě nejsou nerozlučná dvojka

Stala se mi taková věc – jsem již půl roku matkou. K těm všem radostem a strastem, které to obnáší se ke mě také různě (nejen) z doslechu dostanou i radosti a strasti ostatních matek. A poslední dobou se setkávám s jistým nešvarem, který se zjevně mezi matkami objevuje velmi často. Dělají se nepostradatelnou. Nehnou se od svého dítěte ani na krok, jsou s ním nonstop pomalu až do doby, než jde jejich potomek do školky. Nerozumím tomu, chodím ven se odreagovat a nemyslím si, že bych proto byla horší matka. Pomáhá mi, že mám díky svému drahému možnost vyrazit občas ven, ideálně s někým, kdo děti nemá a můžu si popovídat také o něčem jiném než o plenkách, kojení a barvě všakvyvítečeho. Udržuje to v pozoru mé normální, racionální já.

Vždycky si vzpomenu na den, kdy jsem jela s malým z porodnice. Vstávala jsem co dvě hodiny, protože jsem kojila. Malej byl celou noc „na solárku“, protože novorozenecká žloutenka a já nemohla mezi kojením usnout, protože jsem čekala, až mi ho přivezou zpátky na pokoj. V sedm byla vizita, kde mi řekli, že ho za chvíli přivezou a že čekají na výsledky a možná už půjdeme domů. V devět mi to potvrdili a já byla radostí bez sebe a měla hromadu energie. Volala jsem Jirkovi, že pro nás může kolem poledne přijet a začala balit. Pak jsem šla do lékárny koupit pár potřebných věcí a zaplatit nutné poplatky. I těch pár kroků po nemocnici mi dalo zabrat víc než jsem čekala. Doma jsem honem musela všechno vybalit a dopřipravit, protože jsem do porodnice odjížděla dříve než bylo v plánu a dost narychlo. Večer mi pak nešlo kojení, malý nechtěl jíst a na mě to padlo — panika, únava a všechny ty dosavadní zážitky z porodnice. Dvě hodiny jsem brečela jak jsem strašná matka, že mi to nejde a že nebudu dobrá, protože nejsem ani schopna nakrmit své dítě. (Kojící hormony jsou prostě zlo, ale o tom zase někdy příště.)

Pak mi došlo, v čem je problém – někdy v průběhu toho dne jsem si měla na chvíli odpočinout. Protože jak známo, pokud nejsem v pohodě já, dítě to cítí a není v pohodě také. Od té doby se na to snažím myslet. Udělat si každý den chvíli jen pro sebe. Klidně stačí dát si sprchu, namalovat se nebo se jen převléknout z pyžama a vzít si šaty. V lepším případě vyrazit občas někam ven, bez malého. Prostě se odreagovat a vrátit se uklidněná, spokojená a v pohodě. Věřte mi, dělá to zázraky.

Mám doma muže, kterého jsem si vybrala pro život, rozhodla jsem se s ním mít dítě a je tedy podle mě nejlepší a naprosto mu věřím. Nevidím tedy problém v tom, proč by se neměl být schopen postarat o své dítě místo mě. Stačí večer, odpoledne nebo jen dvě hodiny venku s kočárkem. Ani kojení již v dnešní době ledniček, mrazáků a vakuových pump není neřešitelná situace.

To, že porodíte neznamená, že jste již jenom matkou. Stále jste žena, přítelkyně, manželka, sestra a kamarádka. A když se do těhle rolí dovedete přepnout a pár minut si odpočinout, budete víc v klidu jako matka.

Vím, že mě proto některé matky odsuzují a ťukají si udiveně na čelo. Já se ale zase divím, když mi některá řekne, že mají roční dítě a nechávají ho poprvé s otcem samotné a s obavami, zda to zvládnou co pět minut kontrolují přes telefon situaci doma. Pak není divu, když je taková žena ve stresu a vlastně si tu chvíli pro sebe neužije a příště radši nikam nepůjde. Je to nesmysl. Za to, že jednou za měsíc vyrazíme někam do baru a v klidu se odreagujeme by nás nikdo neměl odsuzovat. A hlavně bychom se za to neměli odsuzovat vzájemně.

Komentáře

  1. Mluvíte mi z duše! Mám syna, který má 3 měsíce, a mám podobné pocity jako Vy. Rozhodně si nemyslím, že se synem musím být nonstop, miluji ho nade vše, ale člověk potřebuje mít v životě i jiné role, nejen tu mateřskou.

Komentovat článek

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *