Nemám ráda ohlížení se za minulostí. Co bylo, bylo. Nemá cenu toho litovat nebo se k tomu jakkoli vracet. Jenže uplynulý cca rok pro mě byl opravdu zlomový. V tom pravém slova smyslu. Nerada mluvím sama o sobě, ale tento článek píši a zvěřejňuji už dlouho. A nakonec ho vlastně píši sama sobě.
Začněme ale od začátku. Po škole jsem neměla moc možností. Situace byla jaká byla a já šla hned po střední škole pracovat. Začínala jsem jako „holka pro všechno“ – dělala jsem mzdy pro pár lidí, asistentku ředitele a správce budovy, kde jsme jako firma sídlili. Práce skvělá, ale bylo jí málo na osm hodin denně. Po pěti letech jsem se rozhodla, že je čas posunout se dál. Mohla jsem si vlastně vybrat ze všech tří věci, co jsem dělala. Náhoda chtěla tomu, že jsem šla dělat mzdovou účetní. Do americké firmy.
Pro někoho skvělá příležitost. Spousta nového, jasně dané procesy a kariérní vývoj. Chvíli se to zdálo jako začátek báječné kariéry. Po čase jsem i měla příležitost „povýšit“. Ale já nechtěla – věděla jsem, že dělat práci, kde vlastně jen budu obhajovat zájmy týmu před evropským vedením, řešit pouze teoretické situace a nebýt „v první linii“ není nic pro mě. Zůstala jsem tedy ve firmě jako řadová mzdová účetní. Bohužel po čase se situace v práci vyostřila, kolegyně postupně začaly dávat výpověď a já vlastně dělala práci za tři. Přišly přesčasy, tlak z vedení a nakonec jsem došla k tomu, že mě práce nebaví. Nebavilo mě ráno chodit do práce a začalo mi docházet, že mé pracovní výsledky jsou vlastně k ničemu. Vedení a firmě to pořád bylo málo. Soukromě navíc nebylo nic pozitivního, rozváděla jsem se a osobně jsem potřebovala něco, co mě uspokojí – to jsem v tu chvíli hledala v práci.
Moc možností nebylo. Kariéra byla úspěšně nastartována, logické bylo pokračovat ve stejné profesi někde jinde. Nastoupila jsem tedy do jiné firmy, zase jako mzdová účetní. Chvíli to vypadalo, že je to přesně to, co jsem hledala. Měla jsem klid, své jisté místo v další velké firmě a změna pracoviště vypadala jako řešení mého problému. Jenže po nějaké době mi to došlo. Problém není ve vedení, ve firmě kde pracuji nebo v tom, co obnáší práce mzdové účetní. Problém je v tom, že jsem vždycky chtěla dělat něco jiného. Ale kdykoli jsem to řekla nebo zmínila, ostatní nad tím mávli rukou, řekli, že na něco takového nemám praxi nebo peníze a já si nevěřila. Pak jsem ale poznala Jirku. To byl zlom. Mohla jsem mu říci, co by mě bavilo a co bych ráda dělala. Neřekl mi, že je to hloupost a že na něco takového nemám. Řekl mi, ať to zkusím, pokud si myslím, že mě to udělá šťastnou.
Tak jsem si dodala odvahy a začala jsem psát tento blog. Věnovala jsem se více svým koníčkům – fotografii a psaní. Našla jsem si další práci – začala jsem organizovat bleší trhy. Komunikace s lidmi, organizace něčeho a nový svět, který jsem mohla objevovat. Hrozně mě to začalo bavit. Každou sobotu jsem mohla být na náplavce nebo na Tylově náměstí a řešit situace, které jsem dosud řešit nemusela. Zkrátka mě to naplňovalo a dodalo mi to odhodlání, že přesně něco takového chci dělat. Začala jsem tedy aktivně hledat novou práci. Neuměla jsem sice přesně pojmenovat, co by to mohlo být, ale věděla jsem, že to najdu.
V životopise jsem hlavně těžila ze svých nových volnočasových aktivit – můj blog, analogová fotografie, bleší trhy a spolupráce na motýlkovém projektu Bowtie Lover. Kariéra mzdové účetní totiž nebylo to, na co jsem chtěla navázat. Reagovala jsem na pár inzerátů, zúčastnila se pár pohovorů. Většinou ale vše ztroskotalo na financích – věděla jsem, že jsem ochotná učinit změnu, ale také jsem věděla, že mám povinnosti, které musím respektovat. Práce, které by mě bavily by znamenaly také značný finanční krok zpět, a to jsem si nemohla dovolit. Pak jsem ale šla na pohovor do Le Premier – košile, obleky na míru a prodej různých doplňků pro muže. Hlásila jsem se na místo prodavačky. Nakonec jsem při pohovoru dostala nabídku práce v kanceláři – starat se o výrobu obleků. Dlouho jsem se nerozmýšlela a práci vzala.
A povedlo se. Dělám práci, kde denně komunikuji s lidmi, musím něco organizovat a rozhodovat se. Dělám práci, která mě baví. Stále se učím, je to pro mě nový obor, nová zkušenost. Ráno vstávám do práce v klidu, baví mě to a nemám pocit, že je má práce zbytečná. Mám chuť na sobě dál pracovat – a vím, že až za nějakou dobu budu psát článek o tom, co a pro koho dělám, budu se mít kam ohlédnout.
Protože už si věřím.