Wikipedie definuje „retro“ jako obecné označení pro něco minulého, zaniklého nebo bývalého.

Podle mě k tomu není potřeba dodávat ohraničené časové období nebo přesnější definici. Myslím, že za retro bude každý z nás považovat něco jiného. Pro někoho je retro starý šicí stroj po babičce, natahovací hodiny s olověným závažím na chatě nebo třeba i zvonové kalhoty, které nosili naši rodiče. Někteří později narození ale mohou za retro označit i třeba Nokii 6210, protože dneska přece mají všichni smarthphone.

Moje definice retra je poměrně jednoduchá, i když všeobecná – retro je pro mě vše, co je staré a má svoji historii, duši a „otisk času“. Mám slabost pro starožitnosti, líbí se mi jejich vůně a ráda přemýšlím kdo ty předměty používal, k čemu a jestli ho to těšilo nebo je používal jen z každodenní rutiny. Samozřejmě to neznamená, že bych skoupila každé starožitnictví kolem kterého projdu. Z toho už jsem vyrostla. Hlavně po tom, co jsem se na začátku roku přestěhovala z 3+1 do polovičního 2+kk vím, že zachraňovat všechny poklady od zatracení nelze. Je ale pár věcí, které si neodpustím a doma jim udělám ráda místo, i kdybych bydlela v garsonce – knihy, gramofonové desky, analogové fotopřístroje a náramkové hodinky.

Ráda chodím do antikvariátů, dívám se na lidi jak listují starými vydání knih, poslouchám, jak v celé místnosti praskají parkety a vnímám vůni, která se tam všude rozprostírá. Ráda se prohrabuji v kartotéce a jdu desku po desce, až najdu nějakou, kterou ještě nemám a kterou si pak ráda pustím doma na gramofonu, otevřu láhev dobrého vína a užiji si příjemný večer se svým drahým. Je to možná klišé, ale v dnešní moderní době je příjemné se posadit a jen tak si užít tu atmosféru a vrátit život něčemu, co už ostatní odepsali.